Expedice - Poloniny, Ukrajina
VELKÝ VANDR – BUKOVSKÉ HORY (POLONINY) A ZAKARPATSKÁ UKRAJINA
Expediční výprava měla svou historii. Původně navržený vodní vandr – sjezd Malého Dunaje se i přes počáteční nadšení ve finále setkal s nezájmem a proto Luboš s Vojtou operativně změnili zaměření a náplň – uskutečnit vandr po východním Slovensku, konkrétně v Národním parku Poloniny, navštívit Duklu, povandrovat po Vihorlatu a navštívit Zakarpatskou Ukrajinu, zejména Koločavu. Pro svůj záměr získali nestora osady Grizzlyho a s nadšením se nakonec přidala i Lea.
Počáteční přípravy nebyly jednoduché – shánění map, plánování tras a jejich variant, odhad materiálu a financí, shánění informací o Ukrajině, zejména ve vztahu k pobytu, k možnosti nocování, celní prohlídky apod. Vše nakonec vykrystalizovalo do jednoduché kostry: vyrážet se bude 3. srpna, cílem budou Svatoňovice. Tam přespat, ráno naložit zbytek výpravy (Grizzlyho s materiálem) a pokračovat dál na Dukelský průsmyk. Odtud pokračovat na Poloniny, tam 2 až 3 dny povandrovat, poté přejet na Vihorlat, opět 2 až 3 dny pochodit po horách, přejet na Zakarpatskou Ukrajinu a návrat dle potřeby a možností. Plán bylo možno operativně měnit podle okamžité nálady, podle počasí či podle okolních podmínek.
3. srpna
Sraz Vojty a Luboše s Leou byl v Rychnově n/Kn. a odjeli do Svatoňovic. Večerní příjemné posezení s Grizzlym a Aničkou (jako vždy velkovýkrmna) a potom zdravý spánek podpořený slivovicí. Zde vyplynulo, že plánovanou délku bude třeba přizpůsobit – Grizzly musí být ve středu 15.8. u doktorky na kontrole, Lea kontruje, že v úterý 14.8 má jakýsi sraz s kamarádkami. Tak uvidíme, co se bude dít!
4. srpna
Ráno spakovat věci, nasoukat vše do auta a po 9. hodině dopolední odjezd. Předtím ovšem zahájit pravidelným rituálem – „v rychlosti o čest“ (hra v „prší“, kdo prohrál je na daný den beze cti). Cesta byla plná vzpomínek, zejména ve vztahu k místům, kterými jsme právě projížděli a která jsme si prochodili. Jako vždy byl vzrušující pohled na masiv Vysokých Tater. Dojeli jsme bez problémů až do Levoče. Přestávka byla využita k prohlídce tohoto pěkného starobylého města s historickým jádrem. Dále cesta pokračovala až za Spišskou Novou Ves, kde jsme narazili na dvojici s Brna, kteří na nás vznesli podivnou otázku: „Jedete taky kopat?“. Po chvíli nechápavého rozhovoru jsme zjistili, že se jedná o hledače artefaktů z 1. světové války. Ujistili jsme je, že naše zájmy jsou naprosto odlišné. Brzy poté Lubošovi začaly těžknout oči. Střídání za volantem, „otěží“ se chopila Lea a s jistotou dovedla expedici do Dukelského průsmyku.
Pohled na pomníky podél silnice svědčily o nelehkých bojích v r. 1944. Impozantní byl pohled na obrovskou betonovou věž, v níž je umístěno muzeum a vyhlídka na bojiště. Naše první cesta vedla tedy tam. Za mírné vstupné jsme prohlédli nevelkou expozici a nechali se průvodcem vyvést výtahem do výše asi 30 m. Z ochozu byl pohled báječný, viditelnost dobrá. Ovšem situační mapy, které měly charakterizovat a zobrazovat bojové situace a proudy jednotlivých velitelů v jednotlivých časových úsecích byly bohužel pro laiky nepřehlednou změtí barevných šipek a čar. Inu, nejsme vojevůdci ani vojenští historici, abychom museli mít v bojích v Dukelském průsmyku úplně jasno.
Po prohlídce jsme dospěli k názoru, že se den sklání a je nutno myslet na nocleh. Sjeli jsme do nedaleké obce Vyšný Komárník, jejíž dominantou je nádherný dřevěný pravoslavný kostelík (zrekonstruován r. 2008 za pomoci financí z EU). Záměrem bylo, že se poptáme po volném kusu louky, kde bude možno rozdělat bivak, aniž by nás majitel hnal s brokovnicí v ruce. A osud k nám byl milostivý. Již první dotaz nám propachtoval chaloupku k přespání s WC, s teplou vodou, kuchyňkou a garáží pro auto. Vše za 30 € na 2 noci. Teď už jenom rychle udělat večeři a udělat operativní plán na zítřek.
Samozřejmě diskutujeme o časovém sledu vandru, budeme se řídit podle okolností. Po Dukle Poloniny, potom Ukrajina a zbude-li čas i Vihorlat. K tomu stihnout ještě termály. No! Bude to pěkně našlapaný, asi se něco vynechá. Nemá cenu to hnát na ultimo.
5. srpna
Ranní probuzení do slunečného dne. Po snídani rychle „O čest“! Podle informací jsou v blízkosti staré bunkry – šup na prohlídku. Vstup do lesa, první dřevěné bunkry - zemljanky, které sloužily jako pozorovatelny a velitelská stanoviště. Z větší části zrekonstruované, zarostlé v lese, některé zborcené. A s prvními bunkry i nález prvních hub – hřibů kovářů (modráků). Necháváme bunkry na pokoji a věnujeme se sběru hub. S plnou taškou odcházíme dělat oběd – houbové rizoto. Bylo báječné!
Malý odpočinek a už couráme dál – vzhůru k známému památníku se symbolickým hřbitovem. Cestou míjíme parkoviště kamionů – a hle! A pak, že Velký Jeff je pouze údržbář v pasťáku! Je majitelem autodopravy!
U památníku nás vítá několik bronzových desek se jmény všech padlých, dále pomníčky se jmény, které známe s historie. Krásně udržované místo, pietní pomník se právě opravuje. Podél silnice si prohlížíme artefakty bojové techniky – tank T 34, letoun Avia B-33, protiletadlový kanon. Potom sedáme do auta a sjíždíme do nedalekého Svidníku. U silnice je naaranžován „taran“ tanků T 34 a německého Tygra. Po krátké prohlídce pokračujeme dál do Svidníku do muzea. Muzeum je rozděleno na 2 části – 1. světová válka a 2. světová válka - ukázky výstroje, zbraní, uniforem, různých pomůcek, předpisů apod. Při muzeu je i ukázka bojové techniky z 2. světové války – proslavené „Kaťuše“, kanony, houfnice, nezbytný symbol 2. světové války tank T-34, kolopásový hackel wehrmachtu a letadlo „Dakota“.
Po prohlídce se vracíme zpět do našeho dočasného zázemí, večer je věnován kartám a bouřlivému smíchu.
6. srpna
Po nezbytném ranním rituálu „O čest“, za nebeského modrojasu, sedáme do auta a míříme nejprve do Svidníku, protože potřebujeme doplnit PHM a potřebujeme sehnat automapu Ukrajiny – bohužel neúspěšně. Teď už míříme do slovenských Polonin – Bukovských hor, do vesnice Runina. Průjezd vesnicí až na samý konec, kde je malé šotolinové parkoviště. Shodou okolností tam stojí už 2 auta – jedno slovenské, druhé s jihlavskou SPZ. Chvíle povídání, předávání informací a dostáváme darem automapu Ukrajiny. Hurá!! Malá prekérka - co s autem. Dotaz u místních není bez odezvy, auto je možno nechat na dvoře. Další Hurá!! Chvilkové povídání s domácími odhalí, že mají tetu v Malých Svatoňovicích. Jak je svět malý! Ale není čas na zdržování, čeká nás cesta. Pomalu stoupáme cestou k rozcestníku, překonáváme asi 150 výškových metrů. Je zde odbočka na Tri Studničky, což je jakési místní poutní místo, vzdálené asi 10 min. cesty. A opravdu! Kaplička, veliký kříž s Kristem a 3 boudičky s úžasně chladnou a chutnou vodou, která osvěžuje. Odtud jdeme zpět k rozcestníku a míříme po zelené značce. Na odbočce potkáváme 2 mladé lidi (on z Tábora, ona z Prahy), ona má pochroumané koleno, Luboš (s odkazem, že je doktor) poskytuje pomoc bandážováním, Vojta nazouvá kanady. A nyní míříme nahoru na Poloniny do sedla Ďurkovcom. Cesta vede po spádnici, překonáváme asi 400 výškových metrů na vzdálenosti asi 1 km. Slušný „prďák“ nahoru (občas „na přední náhon“). V malém sedle (asi ve ¾ výstupu) zjišťuje Vojta, že dole zapomněl foťák (tam kde se přezouval), proto zatímco ostatní vaří kávu, Vojta si dává výstupové repete.
Konečně jsme nad čárou lesa a před námi je svah plný borůvek a brusinek – vítané občerstvení! Mimo to i studánka s báječnou vodou! V sedle pod Ďurkovcom konsolidujeme síly a vydáváme se na hřebenovku. Přicházíme pod Plašu, kde je zde rovněž studánka. Konstatování, že se den nachýlil a zřizujeme bivak – lehká večeře a poté spánek.
7. srpna
Noc proběhla v klidu a ranní vítr rozfoukal blížící se mraky, takže se vyloupl nádherný den. Po snídani a nezbytné hře „O čest“ balíme a vydáváme se na stezku. Na vrcholu Plaše se kocháme úžasnými pohledy a barvami a k tomu opět závěje borůvek a tak dolů scházíme s modrýma pusama. Cesta vede po Slovensko – Polské hranici, chvíli po lučinách, chvíli lesy, jednou dolů, jednou nahoru, až na Kruhliak. Je zde rozcestník a kupodivu dosti polských turistů. My míříme dolů na Ruské sedlo. Čeká nás zase „prďák“, ale opačným směrem – dolů! Asi po hodině sestupu jsme na Ruském sedle, je zde nouzová bivaková chata s ohništěm, o kousek dál studánka s vodou a pramen Cirochy. Po chvíli dohadování míříme po cestě dál na Ruské (opuštěná vesnice) a dále na Runinu. Cestou míjíme obrovitý pomník Rudé armádě, na chvíli zastavujeme na jakémsi tábořišti a asi po km dále nacházíme příjemný vysekaný prostor u potoka a s pramenem vody. Blíží se večer, proto zakempujeme – večeře, chvíli karty a poté opět spánek. Únava dělá své!
8. srpna
Ráno hra „O čest“ a pokračujeme v cestě. Míjíme nádherný hřbitov vojáků z 1. Světové války, poté další, tentokrát z 2. Světové války. Docházíme k místu, kde byla zaniklá vesnice Smerekovica a odtud pokračujeme po modré značce na Runinu. Jedinou záhadou je, že Slováci nedělají odbočné značky. Proto se občas putování změní v bojovku. Problémem jsou i časové údaje na rozcestnících, které vůbec neodpovídají realitě (nejsme žádní začátečníci ani shnilotiny, ale i kdybychom se rozkrájeli, jsme oproti inzerovaným časům zoufale pomalí). Ale, konec dobrý - všechno dobré. Luční cestou se vracíme do Runiny a zdola si vychutnáváme hřeben, kterým jsme putovali. V Runině nás čeká nádherné odpočívadlo s chladivým pramenem vody, kde přebalíme věci, nacpeme je do auta a přejíždíme k Vihorlatu.
Vihorlat nás uvítal svou scenérií, doplněnou Zemplínskou Šíravou. Škoda, že se uživatelé této přírodní lokality k ní chovají tak nehezky. Plno poházených odpadků, platových lahví, plechovek od piva apod. Je faktem, že tato část od Michalovců je spíše využívána rybáři, ale stejně….! Najít trochu čistý flek na bivakování byl kumšt. I tady jsme měli štěstí na lidi. Opodál stojící chatička s přebývajícími aktivními staříky poskytla Lee nezbytnou hygienu po náročné cestě. Nás osvěžila jen čistá a příjemná voda této 11 km dlouhé a 4 km široké vodní nádrže. Večerní povídání při nezbytných kartách a potom příjemný spánek pod hvězdami.
9 srpna
Ráno obvyklý herní rituál „O čest“ a již vyrážíme směrem na Ukrajinu. 30 km na hranici je maličkost, spíše v nás vrtají obavy z neznámého – lidová slovesnost je barvitá. Kontrola na slovenské hranici je bez problému, kontrola na ukrajinské straně je sice bedlivější, ale prošli jsme rovněž bez problémů. A již jsme v „zemi reálného socialismu“!
Hned za hranicí začíná Užgorod. Prvním problémem je zorientovat se v azbuce a než jsme se nadáli, už jsme zakufrovali. Na třetí pokus se nám daří vyjet na správnou silnici a správným směrem. Silnice (jinak spojnice Užgorod – Kijev – Oděsa v délce asi 2 tis. km) žádná sláva, ale vcelku slušná. Další malé kufrování v Mukačevu díky nedostatečnému značení, ale jedem stále na Chust a Koločavu. V Chustu sjíždíme na vedlejší cestu a tady se už nestačíme divit. Díry v silnici na utržení kola, tlumiče tlumí ze všech sil, jezdí se vpravo i vlevo – dle momentální potřeby a podle děr. Přijíždíme k Syněvyru, místnímu národopisnému centru a zanedlouho míjíme tabuli s nápisem „Колочава“.
Přijíždíme ke konci naší cesty, k hospodě s názvem „Četnická stanice“ (na vývěsním štítu je český název). Koločava patří k historii bývalého Československa a je spojena s dílem Ivana Olbrachta. Ubytování je bez problémů, stejně jako uschování auta ve dvoře. Cena je sice dvojnásobná oproti původní informaci z internetu, ale stále přijatelná. Dvoulůžkové pokoje se sprchou a WC za 200 Kč na osobu a noc je cena dobrá. V lokále čepují ukrajinské pivo (8 hřiven – asi 20 Kč), jihlavského Ježka (14 hřiven - asi za 35 Kč) a kvas (8 hřiven). A samozřejmě nezbytná a všudypřítomná vodka (5 hřiven – asi 13 Kč). Jídlo je ucházející, v přijatelné cenové relaci (byť opět dražší nežli inzerovaly informace na internetu), není si nač stěžovat.
Po ubytování se jdeme projít po vesnici, náhodou se dáváme do hovoru s místním ředitelem školy a jeho ženou. Provozují o prázdninách ubytovnu ve škole, průvodcovské a tlumočnické služby. Bereme si vizitku – co kdyby náhodou někdy …..! Po silnici stále chodí krávy, které se pasou všude a pořád, večer spořádaně zamíří domů, zabučí a jsou vpuštěny. Na silnici briskně reagují na zatroubení, ustoupí ke krajnici, a když auto přejede, jdou zase svou cestou. Pravoslavný kostel vedle katolického. Bohužel všude kupy odpadků – plast, plast a plast! V příkopech, ve skrytých zákoutích, vedle kostela, na břehu řeky, stále jen odpadky. Řeka má krásnou čistou vodu, ale jsou v ní lahve, pneumatiky a jiný sajrajt!
Večer sedíme v lokálu s partou mladých Čechů, kteří byli až někde u Černého moře a nyní se vracejí. Kytara zní, pivo a vodka tečou.
10. srpna
Ranní probuzení, na vařiči vaříme svou snídani - kávičku a „kudrnatou“ polévku. Poté hra „O čest“ a už vyrážíme na stezku. Přecházíme přes řeku (most drží silou vůle, ale Zila unese), míříme k pravoslavnému dřevěnému klášteru a po visutém mostku zase přes řeku. Cesta přes most, který visí na vázacích drátech, a někdy taky ne, je malý adrenalin. Grizzly konstatuje, že je na to zvyklý z Nepálu (ale tam je pod ním hloubka 100 m, tady jenom 2), takže bez problémů přecházíme. Na druhém břehu vyvěrá pramen se železito-sirnou vodou. Chuťově není špatná, leč páchne po vejcích (při první příležitosti jsem ji v lahvi vyměnil). Šlapeme dál po modré značce, cesta vede korytem kamenitého potoka (s čistou a velmi chutnou vodou). Ve změti větví a zeleného nám začíná být jasné, že značka kamsi fikaně uhnula a my jsme jaksi mimo. Dilema, zda se vrátit nebo to vzít svahem nahoru rozřešil Luboš a odhodlaně se vrhl do svahu. Opět si opakujeme Poloniny! Místy na přední náhon, šlahouny ostružiní zpomalují náš postup, ale stále jdeme vzhůru. Někteří i běží a výskají (Lea vyprázdnila měchýř do vosího hnízda). Asi po hodině jsme na horní cestě, tedy tam, kde jsme chtěli být, tedy na hřebenu Красний Верх (Krasny verch). Fascinující rozhledy! Stoupáme stále výš až k retranslátoru, dál to nemá s ohledem na pokročilý čas význam (musíme myslet taky na návrat – čekají nás asi 3 hodiny sestupu). Z vrcholku se kocháme masivem Karpat a celou Koločavou i se Syněvyrem. Takhle zůstane v našich očích Ukrajina zapsaná.
Dáváme se do hovoru se sběrači borůvek, jeden z nich byl na práci u Českého Krumlova. Jsou chudí, práce není, živí je sběr borůvek, ostružin a hub (za 1 kg borůvek dostávají ve výkupu 13 hřiven, což je asi 1,5 $, tedy asi 33 Kč). A prý pokud bychom nechtěli jít pěšky, že za chvíli dolů pojede auto. Neváháme ani chvíli, jediný povoz v dohledu je starý vojenský Zil a řidič je ochoten nás dolů svézt. Pravda, měli jsme představu, že si najmeme koně s vozíkem a projedeme se po okolí, ale toto bude asi silnější zážitek. Asi půlhodinka čekání a řidič velí „Na korbu!“ Usedáme mezi bedny s borůvkami a začíná adrenalin! Prudké a klopené svahy sjíždí v hlubokých kolejích, šlehající větve, hučení motoru. Občasná zastávka na doplnění vzduchu do brzd a jede se dál. A opět kymácení, prach a větve. V dolní části vjíždí do potoka, sjede malý jez (jako vodáci to oceňujeme), poté do hlavního koryta a náhle ven na silnici. V „centru“ naše jízda končí. Lea se blýskla svou ruštinou a pronesla „Спаси́бо!“ Odpověď byla jasná a jednoznačná: „Какпаси́бо! де́ньги!“ Předal jsem 5 €, protože to za to opravdu stálo! Měli jsme mlhavou představu, že si pronajmeme koně a vůz a projedeme se romanticky po okolí, ale tento zážitek byl o mnoho silnější.
Plni dojmů jsme večer poseděli v lokále, prohlédli si i místní „muzeum“, spíše místnost, věnovanou Nikolu Šuhajovi a Ivanu Olbrachtovi, ochutnali místní speciální vodku (hrušková a malinová nic moc, zato křenová neměla chybu). Luboš s Vojtou si dali šašlik – nenadávali, hladili si bříška - mňam!
11. srpna
Ráno sbalit, zahrát si „O čest“ naskládat věci do auta, vyrovnat účty a vyrazit směrem k domovu. Vyrazili jsme podél řeky Těrebja na Chust (jinou cestou, než-li jsme přijeli). Asi 10 km jízda šotolinou s dírami, cesta vhodná spíše pro terénní vozidlo, než-li pro našeho Fabiána. Cestou návštěva přehrady Vilšanská nádrž (vypuštěná, v opravě), násilně přerušená ozbrojenou ostrahou – zákaz focení, strategický objekt! Ale jinak nutno říci, že cesta byla bez problémů, jediným zážitkem bylo hledání benzinového čerpadla, kde je možno platit kartou. Ale našli jsme (bylo na čase - ukazatel paliva se už blížil k nule)! U Mukačeva jsme nakoupili suvenýry a vodku a pokračovali směrem na hranici. Že přejezd hranice nebude jednoduchý jsme předpokládali (Slováci chrání Schengen), ale že tam budeme čekat 5 hodin, nepředpokládal nikdo z nás. Přes ukrajinskou hranici bez problémů – fyzická kontrola obličejů, doklady, strohost a přísnost celníků, ale v podstatě pohoda. A potom čekání a čekání. Slovenská hranice byla ve znamení filcuňku – otevřít motor, všichni ven, otevřít přihrádky, bagáž ven, otevřít prostor u rezervy, otevřít bágly – inu jako za starých dob. Neměli jsme problém, projeli jsme bez ztráty kytičky. Když jsme dojeli na Zemplínskou Šíravu, bylo skoro sedm hodin. Lea si opekla párek z TESCA, Vojta s Lubošem šli do kiosku na večeři, Grizzlymu bylo všelijak. S ohledem na mračící se oblohu postavit pro jistotu přístřešek, večer ještě koupání, poseděli jsme u ohně, pozorovali hvězdičky.
12. srpna
Ráno jsme se probudili pod přístřeškem, noční déšť už pomalu ustával. Mlha, mokro a otázka, co dál. Nejsme z cukru, ale v dešti někde courat není naše hobby. Proto rozhodnutí – zahrajeme „o čest“ a zajedeme se podívat na „Morské oko“ (jezero vzniklé sopečnou činností na Vihorlatu) a potom přejezd a smočit tělo do termálů. „Morské“ oko nás vcelku zklamalo. Možná, že za slunečného počasí může mít své kouzlo, ale v tomto počasí – nic moc! Snad jenom ten parádní lovecký zámeček zaujal. Dalším problémem byla Grizzlyho „hnačka“, Lea cítila v jícnu včerejší párek a Vojta se cítil obdobně, cítil ovšem kuřecí křidýlka. Možná to byly následky ukrajinské vody, kdoví? Jen Luboš byl kupodivu v pohodě (slivovice je asi opravdu lék!). A to počasí k tomu! Odjezd!
Jízda do Vrbova proběhla bez mimořádností, nepočítáme-li Lubošovo usínání za volantem. V 17 hodin jsme byli u termálů a tam zjistili příjemnou informaci – právě probíhá „AKCE noční koupání“ a to od 17 do 22 hod. za 9,50 € za osobu. Toho se musí využít. Nejprve ale zajistit nocleh! Na hotelu jsme nepřistoupili na podmínky (na 1 noc příliš drahé), nejbližší penzion byl vstřícný a po chvíli dohadování jsme usmlouvali cenu 32 € na noc za všechny. Rychle ubytovat a honem do teplé vody. Opravdu, nebyli jsme zklamáni. Čtyřhodinový pobyt v teplé vodě byl blahodárný, zejména díky masáží těl vodními proudy ve vířivce. Proto ani není divu, že jsme večer upadli do spravedlivého spánku.
13. srpna
Spolu s krásným slunečným dnem nás ráno uvítalo panorama masivu Vysokých Tater. Rychle jsme sbalili věci, naskládali auto, v rychlosti zahráli „O čest“ a po rozloučení s majiteli penzionu odjeli směrem již k domovu. Před Žilinou ještě malá zastávka na nákup ovčích sýrů a potom již stále směrem severozápadním, až do Svatoňovic. Přejezdem hranice jsme zažili takový malý, leč příjemný pocit návratu domů z dlouhé cesty. A pocit stále sílil až do Vítkova, kde jsme natankovali (už jsme jeli na rezervu), nakoupili nějaké sladkosti (Anička měla narozeniny) a hurá přeletět těch několik kilometrů do Svatoňovic. Přivítání s Aničkou, nacpání teřichů Aniččinou báječnou stravou a plno povídání a povídání a povídání.
14. srpna
Následující den se naposledy zahrálo „O čest“, do auta se „nalodili“ už jen Lea, Vojta a Luboš, rozloučili se s Grizzlym a Aničkou a odjeli zpět domů – Lea do Rychnova a Luboš s Vojtou do Trutnova.
Tak jako všechno má svůj začátek i konec, skončil náš Velký vandr po východních guberniích. Byl báječný, plný nových zážitků a poznání. V očích nám zůstaly pohledy z výšek, přesně v duchu slov Wabiho textu: „Obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil“. Myslím, že jsme pochopili.
Věřím, že se tamještě alespoň jednouvrátíme a poznámevíc.